Slávka Jará

Bylo nám ctí, že našemu Nakladatelství Dvojka Slávka Jará svěřila k vydání svou básnickou sbírku Kuchyně citů, jejíž první výtisk je již téměř rozprodán.

Slávka Jará

(Jaroslava Baliharová, 1970)

Zeptáte-li se mě, kdy jsem začala psát, zavzpomínám na druhý stupeň základky. Navštěvovala jsem spolužačku, do nebe fascinovaná tím, že její rodina měla na zahradě bazén (za totáče něco nevídaného!), opodál stála dřevěná chatka a v ní loutkové divadlo(!!!). Napsala jsem pro toto divadélko první pohádku. Nerealizovala se. O pár desetiletí později jsem napsala pohádku pro rozhlas. Realizovala se. Kouzelný keř měl dokonce premiéru na Štědrý den roku 2018. O dva roky později rozhlas zpracoval mou pohádku Mezek paličatá aneb Cesta nazdařbůh. Mimo poezii v psaní scénářů také pokračuji…

A jaká jinak byla má životní cesta?

Jsem „husákova dcerka“, tedy ročník 1970.

Zleva normalizace, zprava moje mamka a církev katolická….já někde mezi, ačkoliv jsem se dost snažila udržet vpravo a být pravo-věrná. Můj vztah k Bohu (nebo k Nejvyšší Bytosti, chcete-li) je ještě pořád poznamenaný dětským obrazem starce na obláčku, i když prošel významnými změnami a mé současné pojetí víry je ovlivněno i alternativními směry (více o něm a o křesťanské výchově se dočtete v rozhovoru na téma smyslu křesťanství v dnešní době)…

Nevím, jak dnes, ale, řečeno lapidárně, slovenský katolík je (byl) ze všech katolíků „nejkatolíkovatější“. To byla právě maminka. V Čechách a v manželství štěstí nenašla. Mou a bratrovu výchovu vzala pevně do svých rukou. Fascinovaly mě životopisy svatých, hlavně mučedníků. Dalo by se říct, že celá rodina z matčiny strany byla zástupem mučedníků. Lidé zkoušení a zkroušení předválečnou a válečnou bídou, poválečnou kolektivizací a dvěma měnovými reformami. Přesto z rodiny prostých rolníků vzešli učitelé, lékaři, inženýři…, jimž se možná lépe vedlo v profesním než v soukromém životě. Mojí dětskou vizí bylo žít na Slovensku, „až já budu velká“. Poslouchala jsem dospělé, jak vzpomínají na prožitá dramata a řeší dramata nová a prožívala je s nimi. Nemohla jsem pochopit, proč se „bezbožníkům“ vede dobře a „zbožníci“ musí čekat na svou odměnu až Jednou a Kdesi, kde ANO-bude líp…

A táta? Kdysi snad konvertoval od katolíků k husitům, ale víru nijak nepraktikoval. Nevím o něm o moc víc, než že byl téměř na den přesně o jedenáct let starší, než máma. Švec – opravdový švec před-baťovských časů, malíř, který nemaloval, vášnivý cestovatel, který necestoval…, jen četl Stingla, Součka, Dänikena… a časopis Lidé Země…. Nejdelší cestu si dopřál, když mi bylo 17 let. Odvedla ho rakovina. Těch 17 let stál vždy stranou všeho dění v rodině, kterou bych přirovnala k neosolené polévce. Možná, že pár deci krve zděděné po otci působí, že jsem takovej tulák, osoba neukotvená v prostoru . Je to krásný, ale jsou s tím potíže, což asi z mého textu cítíte.

Rok po maturitě na zdrávce přišel „samet“ a s ním i více možností, ale z mé mezi-pozice věčného hledače a pochybovače také více „nemožností“, což reflektují i moje verše.

Přišly dva pobyty v Anglii jako au-pair, ve třiceti první syn, o pět let později ještě dvojčata… Léta práce v různých zdravotnických zařízeních a, samozřejmě, vztahy k mužům, jejichž krásu a bolest nejlépe vystihují básničky ze sbírky Kuchyně citů (odkaz): Slib, Zhoubná vášeň, Láska napořád, Máš, Sbohem… Nádech východní filozofie se do mé tvorby dostal díky prvnímu muži mého srdce, který byl budhistou a zásadně ovlivnil mé dosavadní smýšlení vycházející z původní rodiny.

Hodně mě inspirují i mé kamarádky a jejich životní touhy, vášně a karamboly, taky práce a jistě i politika, která ale v této sbírce nemá místo. Mezi přáteli jsem jinak v poslední době proslulá svými humoristickými videi, kde s oblibou zpravidla reflektuji právě politická a další společenská témata. Více mé tvorby můžete vidět na stránkách bardie.cz, kde vystupuji pod uměleckým pseudonymem Jarra.

Ačkoliv jsem zakotvila s partnerem na venkově, kde jsem šťastná, stále ještě mám hluboko v sobě poutníka (kočovníka?), kterým jsem zřejmě celý život byla, ať šlo o vztahy, práci, bydliště…. Putovala jsem s vírou, že… silou lásky utiším bouři a zkrotím povodeň….

Teď, mírně opotřebovaná, směřuji ke klidu, k přijetí Života jaký je…. „Kuchyň je má kaple“ se svou ženskou meditací…

A kdybys mi ty, Živote,

jak vojenský ruksak těžký

za horizont velel jíti pěšky

s jedinou jistotou, že

Možná

Snad…….

nebudu s tebou licitovat

pak-li se mý srdce rozbuší

jde o duši

du-ši..du-ši..du-ši…

Na našem blogu se můžete přečíst krátké příspěvky od Slávky, ať už ve vážném duchu, čí zábavné hříčky:

Básnickou sbírku Kuchyně citů, jakož i jiné knihy vydané u nás či jiné zajímavé zboží můžete zakoupit v našem Obchodě.