Kdo jsem?

Jmenuji se Lenka Goldšmídová. Často říkám, že mojí životní filosofií je punk. A protože každý pankáč si neříká jménem, ale přezdívkou, ja si řikám Gatty. Slovo vzniklo úpravou z italského slova Gatti, čili kočky a samo o sobě nic neznamená, význam nabývá mým přesvědčením, že každý má právo, aby ho oslovovali, jak se jemu líbí. Číro jsem sice časem shodila, vzezřením se nyní navracím k pohádkám a klasické literatuře – mám vlasy jako Locika, nožku jako Popelka, malá, bledá, tváře divé…, přesvědčením však zůstávám ctitelem osobnostní svobody. Ze zvířat mám nejraději sovy, jako symbol moudrosti, ale i noční aktivity jsou mi blízké a jejich velká očička mě vždycky dokáží pobavit, proto se obklopuji sovími podobiznami na předmětech denní potřeby a oblečení. Jsem tedy zvláštní druh sovího pankáče.

Pocházím z rodiny, ve které byly knížky a čtení alfou a omegou dne, nakonec moje maminka se profesně zabývala právě češtinou. V dětství byla moje představa největší zábavy návštěva knihovny. Popsala jsem stohy papíru, na které odkládám myšlenky a nápady, jež takto ráda tvaruji a otesávám. Mám v pomyslných šuplících mnoho popsaných stránek, ale zatím je můj přístup k nim takový Kafkovský. Zatím si to nechám, ale až umřu, tak to prosím spalte a nikomu neukazujte. Je dost kruté, že jsem se musela dočkat nemoci, která mi přinese mozkovou poruchu vnímání slov, myšlení, a tak omezí obě tyto mé nejmilejší aktivity, tedy jak čtení, tak psaní.

Ale nejsem humanitně vzdělaná. Jsem takzvaně „tříbarevná“ inženýrka (navíc samozřejmě z Prahy). Vystudovala jsem ČVUT, strojní fakultu, obor mechatronika, tedy mechaniku pohybu robotů. Vybrala jsem si technický obor pro jeho rozmanitost i jednoznačnost a jasně daná pravidla. Ve své pracovní kariéře jsem se věnovala různým systémům jako projektant na jaderné elektrárně Mochovce nebo programátor, pracovala jsem se i na pozici projektového manažera. Baví mě „dělat ve věcech systém“ a zefektivňovat fungování. Během soužití s nepořádnou a chaotickou sestrou a její polovinou našeho dětského pokojíčku sice tyto mé vysoké ambice neustáe troskotaly , ale díky „cvičišti“ mi to jde o to snadněji na manažerských polích..

Divokost mých myšlenek je někdy třeba zklidnit, ráda se proto věnuju i ručním pracím jako háčkování, pletení. Těší mě vše drobné, milé a hezké. Kdo si z nabídky našeho doplňkového prodeje vybere například drobný šperk s drahými kamínky, s radostí ho překvapím originálním balením z vlastní dílny.

Co můj život nejvíce ovlivňuje?

V roce 2012 jsem náhle onemocněla nemocí dnes zvanou myalgická encefalomyelitida, (nedů)vtipně také zvanou chronický únavový syndrom. Protože mi přišlo neuvěřitelné a smutné, jak málo informací o tomto onemocnění najdete v češtině, své ochabující síly a schopnosti věnuji osvětě. Sice už nemám síly na klasické studium, ale získávám takto samostudiem medicínské a biologické znalosti zejména
ze zahraničních zdrojů, věnuji se i jejich překladům a třídění.

Přeložila jsem například titulky k filmu Unrest, česky Nepokoj, který byl nominován na Oscara, a knihu Já a mé ME, která popisuje nemoc z pohledu lékařky. Souhrn mých textů postupně buduji na stránce Unavený je každý. Jsem také dobrovolníkem ve spolku Iniciativa Sníh, z.s., kde publikuji texty a věnuji se zejména problematice následků covidu, se zaměřením na ME/CFS. V této aktivitě pokračuji i v rámci pacientského spolku Česká asociace pro long covid.

Snažím se také budovat komunitu pacientů s ME/CFS, long covidem a jinými podobnými chorobami, nejen za účelem poskytování neformálního poradentství, ale hlavně proto, abychom společně mohli dát světu vědět, že tady jsme, co prožíváme, a že jsme lidé se svými zájmy, sny a přáními, kteří stojí za pozornost a o uplatnění ve společnosti stejně jako kdokoliv jiný.

Co mě přivedlo do nakladatelství Dvojka?

Čtení a psaní byly po celý život pro mě největším koníčkem a hlavní náplní volného času (asi jste ani nic jiného nečekali, že?). Nikdy jsem ale nevěřila, že se budu knížkami zabývat i profesně. Neměla jsem odvahu učinit koníčka zaměstnáním a obživou. Jako programátor jsem si mohla dovolit koupit knížek, kolik jsem chtěla, navíc mě programování bavilo víc než čtení, mohla jsem dění ovlivňovat, ne jen skákat na to, co spisovatel vymyslel. Jen času na čtení nebo vlastní psaní už při náročné práci tolik nebylo.

Ale vážná nemoc vždycky změní všechny priority. Na druhou stranu může přinést i nové možnosti. Pro mě tak bylo osudové setkání s Anežkou Šoubovou, která měla nejen sen o nakladatelství, ale i odvahu jej zrealizovat. Moje systematičnost, ochota stále hledat nové, rychlejší a jednodušší řešení, to je pole, na kterém v Nakladatelství Dvojka zúročím své vzdělání, životní a pracovní zkušenosti. Dobře promyšlená organizace práce je pro běžný chod podniku, v němž pracují lidé s vážným zdravotním omezením, zvlášť důležitá.

Při práci v nakladatelství se nejen mohu zase věnovat svému koníčku, ale také musím. Mojí pracovní náplní je přece přečíst všechny knížky, které jako nakladatelství zaštiťujeme, a to většinou hned několikrát.

Pokud byste chtěli koupit nějakou knížku, která je se mnou osobně spojená, bude to asi knížka Já a mé ME, kterou jsem přeložila, což byl můj úplně první příspěvek české literatuře.