Milarepa – tibetský rošťák

Description

Román vás zavede do starobylého Tibetu – země přísných tradic, tajemství a poslušné víry. Tibetský mladík známý po staletí jako Milarepa je pěkný rošťák, nic mu není svaté! Jeho osud je příběh plný legrace a poučení, které platí stejně tak dnes jako před staletími. Je to příběh hledání… slz a štěstí, lásky a zklamání, emocí a pochopení, prostě všeho, co přináší i náš každodenní život.

Technické detaily: 688 stran, pevná vazba, barevné ilustrace

Ukázka z knihy

 

MARPOVA ŠKOLA … 

„Vstávej, ty lenochu líná! Smrdíš jako dobytek! Takhle dlouho se vyspává?! To chceš být mým žákem?! Milarepo, ty špinavče, koukej se probudit!“ Nechápal jsem, co se děje, kde to jsem a proč se mnou někdo cloumá. Sprcha nadávek a několik kopanců mě ale přivedly k životu. Takovýmto šokem jsem opustil krásné snění, ve kterém mě navštívila „Bílá paní“ a slepý mnich. Toto náhlé probuzení ze mě udělalo zmateného člověka a já vůbec nevěděl, co se děje. Křičel na mě menší zavalitý muž a jenom mlhavě jsem si vybavil, že jsem vlastně u Marpy, u nového učitele. Ale nemohl jsem si vzpomenout, co to vlastně po mně chce…

Vyskočil jsem ze seníku a vrávoravými kroky odcházel z chléva. Marpa do mě strkal a neustále pokřikoval: „Ty lenochu! Venku svítá a ty ještě spíš?! Koukej se hýbat, čeká tě práce! Chci svůj dům!“ Táhl mě kamsi naproti domu, kamsi do kopce, kde byla menší skalní plošina. Nenápadně jsem zíval a protíral si často oči, abych vůbec viděl, kam jdeme. Marpa zrychloval nejenom kroky, ale i svou řeč. Zanedlouho jsme stáli na místě, které bylo blízko od domu i od cesty, po které se začali pomalu trousit poutníci.

První sluneční paprsky pichlavě bodaly do mých očí a já se stále ještě nemohl vzpamatovat a probudit. Východ slunce byl na protější straně a toto místo bylo zalito světlem snad jako první z celého údolí. Marpa vykřikoval, rozhazoval rukama, ukazoval na vycházející slunce a také tam, kde slunce zapadá. Musím říct, že jsem to s tím východem a západem slunce moc nepochopil a poslouchal ho jenom jedním uchem. Celou dobu mi popisoval, jak si představuje nový dům a nepřítomně jsem pokyvoval hlavou.

Na závěr řekl: „Je ti to jasné? Postavíš dům a když budu spokojený, tak se staneš mým žákem! Do té doby nechci mít s tebou nic společného!“ To mě probudilo a teprve teď jsem se chtěl začít ptát, jaký to vlastně dům chce a došlo mi, že je zapotřebí vyřešit mnoho dalších otázek. Zeptal jsem se: „A co nářadí? Dřevo a ostatní věci kolem stavby, kdo to zaplatí?“ Marpa se nafoukl a odsekl: „S tím mě neotravuj! Sežeň si peníze a nářadí, kde chceš! To je tvůj problém!“ Pak mávl rukou a rychlým cupitavým krokem odešel zpět domů…

Tak, a pomalu jsem se probudil. Chvíli jsem přemýšlel a prohlížel si vyvýšené místo nad Marpovým domem. Byl tady pěkný výhled na cestu a na údolí, ve kterém stála vesnice i hospoda, kde mi popsali Marpu a cestu k jeho domu. Byl jsem šťastný a také hrdý na to, že si mě Marpa vybral za svého žáka. Postavit dům byla přece maličkost! Za pár měsíců bude hotovo a já se stanu jedním z těch, na které jsem ještě den předtím závistivě pokukoval ze skalního úkrytu. Teď zbývá postavit dům a já mám přeci za ušima…

Marpa si ode mě nevzal ani jednu minci z naditého měšce, který mi zůstal. Za ty peníze by se daly postavit domy dva! Okem jsem změřil místo a rozhlédl se po stavebním materiálu, kterého bylo kolem dokola celé hory. Stavělo se totiž z kamene a o ten nebyla nikde nouze. V hlavě jsem plánoval, jak veliký dům Marpovi postavím a kolik v něm bude místností. Nemohl jsem si rozpomenout, co po mně ráno chtěl, ale nejspíš říkal, že chce veliký a krásný dům. Kdo by ho nechtěl?

Zatímco jsem přemýšlel, vyšla z domu žena a kráčela ke mně. Přinesla mi snídani a řekla: „Chlapče, nesu ti trochu čaje a placku… Můj manžel je moc hodný a moudrý člověk. Já jsem jenom hloupá ženská, ale chci ti říct, abys nedal na drby z vesnice a věřil mu. On to myslí s tebou, se mnou i se všemi ostatními dobře!“ Pak si povzdechla a pokračovala: „No, ale někdy to tak nevypadá! Někdy je to těžké! Ale já ho miluji!“ Pak mě pohladila po vlasech a řekla: „Chlapče, budu ti nosit jídlo, vodu a vše, co budeš potřebovat ke svému nasycení…“

Potom se bojácně otočila směrem k domu a přesvědčila se, jestli ji manžel nesleduje. Taky že jo! Marpa stál před otevřenými dveřmi, měl ruku v bok a hrozivě na ni mával vztyčeným prstem! Žena si opět povzdechla: „Milarepo, už musím, čeká mě práce! Manžel nerad vidí, když se kamarádím s jeho žáky… Prý jsem na vás moc hodná!“ Pak rychle běžela k Marpovi, který jí vyčinil a plácnul po zadku. Následoval hlasitý smích obou, který se ztratil za prudce zabouchnutými dveřmi.

Nenápadně jsem se vrátil do chléva a z vaku si vyndal naditý měšec, který byl mým posledním bohatstvím. Vydal jsem se do vesnice a vyhledal obchodníka, u kterého jsem objednal vše potřebné pro stavbu domu. Co měl na skladě, to jsem si vzal hned a zbytek měl přijít za několik dnů. Marpa si mě vůbec nevšímal. Jako bych vůbec nebyl…

Pustil jsem se do práce a začal stavět základy domu, který měl být honosnější než ten, ve kterém Marpa doposud bydlel. Plánoval jsem, že dům bude mít vyšší stropy. V Tibetu byly všechny sedlácké domy nízké a hlavou jsem dost často narážel o trámy, protože jsem byl vyšší než ostatní Tibeťané. V této hornaté zemi se se vším neustále šetřilo a podle toho vypadaly i stavby. Maličká okénka, maličké místnůstky a nízký strop, to vše bylo typické pro tibetský dům.

Chtěl jsem se vytáhnout a postavit něco velkolepého! Když jsem tesal kámen a pracoval na základech, byl můj výhled na Marpův dům tím hlavním, co mě zajímalo. Často jsem zvědavě koukal na zahradu, kde meditovali jeho žáci, a praštil se kladivem do prstu, protože jsem nedával pozor. Marpa pokřikoval a já jsem chtěl alespoň částečně rozumět několika hlasitým slovům, které donesl vítr až ke mně. Slyšel jsem ale jenom nadávky jako: „Lenoši! Hlupáci! Darmojedi!“ – a podobně. Marpa si prostě nebral servítky a své žáky pěkně buzeroval…

Jednou jsem viděl, jak se při meditacích rozčílil na jednoho ze žáků, přehl si ho přes koleno a bambusovou holí mu namlátil na holý zadek! Přestal jsem pracovat a přikrčil se za rostoucí zeď, aby mě Marpa neviděl. Byl jsem tak vychytralý, že jsem zvědavě pozoroval, co se bude dít a u toho klepal kladivem naprázdno do kamenů, aby si všichni mysleli, že makám.

Když Marpa seřezal žáka, který pěkně řval, tak jsem viděl, jak se ho jeden kamarád zastal. Marpa se rozčílil a podal mu bambusovou hůl, aby i on seřezal svého kámoše. Bylo to pěkně drsné… Když jsem slyšel, jak mladík vyjekl, tak jsem se musel sám chytit za zadek. Prožíval jsem s ním bolest, kterou jsem moc dobře znal. To ale nebylo všechno! Když se seřezaný chlapec postavil, mám pocit, že dokonce i plakal, Marpa přehl přes koleno i kamaráda, který se ho zastal a vrazil hůl plačícímu provinilci. Ten musel nařezat kamarádovi, a tak mi šel až mráz po zádech, jaké metody výuky má světec jménem Marpa. Když si chlapci vzájemně nařezali, tak se Marpa hlasitě a škodolibě rozesmál. Nutil k tomu i všechny ostatní žáky…

Byl to tedy pohled! Najednou jsem byl rád, že stavím barák a hned jsem se s elánem pustil do práce. Marpa však nepracoval jenom na zahradě. Občas vyvedl žáky na návrší nad místo, kde jsem stavěl dům. Pak se vše změnilo a Marpa a žáci pozorovali mě. Často jsem se zapotil a měl jsem pocit, že dělám všechno špatně. Jednoho dne, když žáci meditovali nade mnou a po očku pokukovali, co dělám, tak mi došlo, že bych je neměl rušit a stavěl jsem svou zeď velice potichu. Byl jsem tak roztržitý, že jsem si nedával pozor a kameny kladl na sebe nepřesně, ale velice rychle.

Marpa zakřičel: „Tady se někdo fláká! Neslyším stavební rachot!“ Konečně na mě promluvil! Po dlouhých týdnech si mě všiml! Sice mi vynadal, ale ví, že tady jsem… No, když si to přeje, tak budu dělat rachot! A tak jsem tloukl a mlátil a dělal rachot mnohem více než jindy. Žáci byli ponořeni do hluboké meditace a Marpa kontroloval, jestli někomu vadí můj hluk. Když načapal žáka, který se nedokázal přes můj stavební rachot zklidnit, tak mu dal veliký pohlavek a zakřičel: „Ruší tě něco?!“

Žáci pak pokorně kývali hlavou a radši se ponořili do meditace, než aby dali najevo, že jim hluk vadí. Když odcházeli, tak si mě soucitně prohlíželi a já jsem jim jejich soucitné pohledy oplácel. Litovali jsme se navzájem… Marpa se na mě ani nepodíval a rychle seběhl dolů. Přišel ke zdi domu, kterou jsem tak spěšně vystavěl. Poplácal rukou kameny, pak si dřepnul a vší silou se opřel do zdi. Ta se celá zbořila a já jenom zíral, jakou obrovskou sílu má tento maličký člověk. Ani se na mě nepodíval – prostě zbořil nekvalitně postavenou zeď a v poklusu se vrátil zpět ke svým žákům.

To mi tedy dal! Zase jsem musel plakat. Od tohoto dne jsem začal dělat to samé: vždy, když jsem postavil novou zeď, tak jsem si sedl do dřepu a vší silou zabral. Musím říct, že se mi několikrát povedlo postavenou zeď zbořit. Časem jsem se ale naučil, jak kameny do sebe zaklínit tak pevně, aby se zeď ani nepohla. Už jsem nechtěl zažít takovou ostudu, aby Marpa zbořil čerstvě postavenou zeď…