Richard Hanus
Richard „Riku“ Hanus, 9. 12. 1972
Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že jednou začnu psát. Prostě jsem rovnou začal. Bylo mi pět let a tiskacím písmem jsem načmáral svou první povídku; byla o snu, co jsem tenkrát měl. Vlastně to předznamenalo mou celoživotní vášeň pro podvědomí, stíny a věci skryté.
Vždycky jsem byl „jinej“ a „jiný“ byly i moje první zkušenosti s lidmi a světem. Proto jsem se lidem a světu nelíbil. Na základce jsem si své místo vydobyl rvačkami a ostrým jazykem, na gymplu už jsem se nepral. Napadat profesorský sbor se jaksi nehodilo. O všech svých prožitcích jsem psal: dětskou kroniku jen o tom hezkém, co jsem prožíval, povídky o tom, jak je pro dospívajícího kluka snadné rezignovat, lhát a jak těžké je pak čelit svědomí. Na střední jsem psal satirické třídní kroniky a nechával je schválně „zapomenuté“ na lavici, aby „soudružka třídní“ dostala zpětnou vazbu. „Hanus, potáhneš na šachtu.“ Aha. „Hanus, je mi tě líto. Na to, aby ses živil rukama, jsi levej a na obživu hlavou blbej a neschopnej.“ „To zřejmě dobře znáte, paní profesorko“, opáčil jsem tehdy.
Něžná revoluce mi zachránila krk a otevřela sice lákavé, ale pořádně hluboké a temné prostory. Bublalo to v nich pivem, tequilou a rumem, vonělo trávou a hašišem. Plátna bytí oživovaly pohádkové scenérie stvořené lysohlávkami a LSD. Znovunalezení vyčerpané energie sliboval pervitin. To všechno proto, abych necítil bolest duše, krystalickou samotu a ztracenost v tom velkém, divokém světě devadesátých let. Nebyl jsem tehdy střízlivý snad ani hodinu, modlil jsem se jen k výčepu a k pytlíkům s „hulením“, mým Starým a Novým Zákonem byli Dharmoví tuláci a Paměti alkoholika. U toho jsem miloval spousty holek, mámu a dědu a před nimi jsem ukazoval vždy jen tu lepší tvář. Aspoň dokud to šlo.
Tohle nešlo vydržet a přišla doba, kdy jsem se přirozpad nějak tak zevnitř.
Měl jsem vždycky nějakou vnitřní sílu a taky dva zmíněné členy rodiny, kteří stáli vždycky při mně a nikdy mě neodsoudili. Dal jsem se trochu dokupy, vrátil se na studia a v té době jsem začal psát svou první pořádnou knihu. Jmenovala se Mraky pod vodou. Ano, přesně tyhle Mraky pod vodou, které vydávám u Dvojky. Akorát tehdy psané perem mastným od konopné pryskyřice a namáčeným ve vínu: nekonečné věty volných asociací, emoce na dně dolu Bytíz i na vrcholu Králičáku. Takový Nahý oběd řízlý Sestrou. Pomohlo to tenkrát se s tímhle obdobím vyrovnat. A dost lidí to i četlo po hospodách.
Začal jsem pomáhat druhým a dávalo to smysl. Dělal jsem streeta na jednom sídlišti, pak mě začal ale přitahovat polabský kraj a nymburské a posléze mladoboleslavské K-centrum, tedy místo, kde se pracuje s nitrožilními uživateli drog. Po pár letech jsem začal dělat s těmi z nich, co se chtěli změnit, první terapie. Chytlo mě to a začalo být jasné, že práce v závislostech bude moje mise. Však jsem to dobře znal. „Nejlepší psychoterapeut je ten se spoustou hlubokých propastí, které ale dokázal přemostit“, řekla mi pak po letech na výcviku Magda Frouzová, která celý ten „cirkus“ vedla. Bral jsem to jako kompliment a obrovský závazek.
A tak doposud dělám psychoterapeuta v adiktologii a momentálně si otvírám v Nymburce vlastní ambulanci, kde budu pracovat i s jinými „příznaky“, protože jejich kořeny jsou vždy podobné.
S psaním to po dodělání Mraků začalo jít z kopce. Asi mi hodně sil sebralo nekonečné sepisování projektové dokumentace, manuálů služby a závěrečných zpráv donátorům. Každý můj šéf brzo pochopil, že už se tím totiž nemusí zabývat sám, má na to „lidi“. Tedy „mě, Irenu a mé druhé já.“ (Sorry za debilní vtípek)
Literát ve mně ale nikdy neusnul dočista. Psal jsem básně a texty pro Labutě a krysy a někdy v desátých letech jsem si vzpomněl na dědovo přání a napsal ságu Do kalných vod, inspirovanou životem mého dědy od třicátých do padesátých let. (Jenže to má ve wordu 550 stran, tak nevím, co s tím).
Přišel covid a bylo to fakt „vostrý“. Na jedné straně jsem se hrozně bál vyhynutí lidstva včetně sebe a zároveň mě neskutečně krkaly bezprecedentní zásahy státu do svobod, do té chvíle braných jako nedotknutelné. Citově to tehdy bylo taky dost na houpačce. A tak celý rok 2021 zrodil sbírku poezie Já nevím, kde jsem byl, kterou o rok později vydalo undergroundové nakladatelství Uši a vítr v Brně.
Na podzim 2023 jsem se svěřil své druhé bývalé ženě a nejlepší kamarádce Šenuli, že mám svrbění „něco zase napsat“. Šenule vůbec nemá ráda moji tvorbu. Dělá jí nějak blbě. Přesto mi tenkrát klíčově pomohla: „Hele, a nechceš přepsat Mraky? To je čupr příběh…“
Zamluvil jsem si airbnbíčko na Vysočině, přibalil zažloutlý výtisk starých Mraků (elektronickou stopu tohle dílo nezanechalo) a začal přepisovat. Vznikla vlastně nová kniha, kterou za mě napsal přítel Odstup. Dostal jsem se do několikaměsíční „mánie“. Na koncertě Laibachu jsem vymyslel, že po přepsání okamžitě začnu tvořit volné pokračování příběhu ze současnosti. Za dva měsíce jsem komplet Mraky přepsal, dal si jeden den pauzu a zahájil práce na nové knize Z mlhy – v kulisách psychoterapeutického výcviku se zrodí mnohonásobně tabuizovaný vztah mladé dívky s psychopatickou kolegyní z výcvikové skupiny.
Věřím, že je jen otázkou času, než si i Z mlhy budete moci díky práci Dvojky přečíst. Protože s tímto nakladatelstvím chci spolupracovat tak nějak furt. Dá-li Bůh.
Jo a pár faktů na konec: jsem dvakrát rozveden, žiju částečně s bývalou druhou ženou, nemám děti, fandím Slavii a u nás doma se to hemží potkanama.