Anežka Šoubová
Byla jedna malá „víla uličnice“, co se toulala po lukách, ulicích i podzemních chodbách vojenské pevnosti, každý den trénovala akrobatické holubičky na vršku koňské ohrady, tělo měla pro tanec a duši pro snění. Když se jí zeptali, čím chci jednou být, pobavila odpovědí, že se rozhoduje meziklášterem a cirkusem. A co z ní vyrostlo? Bez dovolení si vypůjčím odpověď Charlese Bukowského na otázku novinářů, zda-li on je ten spisovatel. „Občas něco napíšu, jinak nedělám nic.“…
Měla jsem spousty různých snů, ostřejších i mlhavějších vizí, ale s psaním jsem měla jasno. Nedatovala bych začátek k vydání první knihy, spíš mě ani okolí nikdy nenapadlo, že bych žádnou nevydala. První příběhy a básničky vznikaly hned po osvojení si písma. Díky podpoře češtinářů a úspěchům v literárních soutěžích už od základní školy jsem začala věřit tomu, že by se život zasvěcený psaní mohl stát realitou, jen jsem si myslela, že mimo to budu dělat nějakou „seriózní profesi“, nebo naopak ještě „bláznivější“. O více či méně „normální“ práce (ve školství, zdravotnictví a sociální oblasti) jsem se pokoušela… Ale nakonec mě naklánějící zdravotní stav přiměl k tomu, že tvůrčí psaní je pro mne, zdá se, jednou z mála vhodných možností uplatnění, ale určitě to nepovažuji za východisko z nouze. Svou první knihu, Básničky z máminy kapsičky, jsem psala v době dlouhodobé vážné nemoci, kvůli které jsem svou nejmilejší práci arteterapeutky opustila. Když energie nestačila na víc, psaní krátkých tvarů bylo mým světýlkem, které za podpory rodiny neuhasínalo. Sbírku přijalo nakladatelství Krigl, což mi dalo odvahu zveřejňovat knižní formou i další texty.
Osobní kontakt s režisérem a scénáristou Pavlem Fialou a spolupráce se zkušeným a laskavým redaktorem, básníkem a dramaturgem Jiřím Halberštátem podpořila novou vizi. K založení nakladatelství ve finále nejvíc přispěla kamarádka Lenka Goldšmídová, která sny dokáže stavět na zem.
Teď už „jen“ vytahovat z šuplíku a hlavy všechny ty léty nahromaděné nápady. A starat se také o Vaše šuplíky.
Jaká k tomu vedla cesta? Místy krkolomnější, ale za neustávající cílevědomosti a kreativních postojů i k životním peripetiím…
Byla jsem na všech oborech ZUŠ kromě jediného, který by mi nejvíc sedl. Ten literárně dramatický, co mě „straší“ celý život. Po úspěšných inscenacích, které jsem psala a režírovala ve skautském oddílu, jsem dostala nabídku studovat hereckou konzervatoř, ale neměla jsem možnost tak brzy vyletět z hnízda do světa. Zůstala jsem tedy na víceletém gymnáziu.
Ponořila jsem se do psaní tzv. SOČek (výzkumné práce v rámci středoškolské odborné činnosti) nejdřív v biologii. Když jsem „pitvání“ dovedla do obludných „mikro rozměrů“ zabývajících se šupinkami křídel baboček, začala jsem cítit, jak se vlastně vzdaluji skutečné lásce k přírodě a vztahům vůbec. Od hloubání nad mikroskopem jsem se tedy přeorientovala k zájmu o člověka, jeho problémy, filosofické a spirituální otázky, kde inklinuji k východním naukám s respektem k jakékoli cestě vývoje bytosti. Po létech vymezení se vůči vědě a fyzické realitě se k ní i skrze bádajícího synka vracím, nestavím do konfliktu, naopak mě propojení „materiálna a duchovna“ zajímá viz „O nakladatelství“.
Po tom, co si mé texty ze školního časopisu (povídky, básně, nebo „filozofická“ zamyšlení nad společenskými tématy) ještě na střední škole pravidelně vybíral místní tisk, jsem se mimo jiné hlásila na žurnalistiku. Ale když jsem i přes obstojné zabodování u přijímacích zkoušek nakonec nebyla přijata kvůli neúspěchu v „nezbytné“ matematice, uvědomila jsem si, ževlastně stejně největší srdcovkou je mi umělecký styl, který jsem dál dlouho střádala do šuplíku.
Hlásila jsem se na DAMU (nedozvím se, zda bych uspěla, osud nechtěl, abych se ke zkouškám dostavila). Spolupracovala jsem s loutkovým divadlem a dál se zajímám o tvořivou dramatiku a její využití například v projektovém vyučování, vedla jsem speciální dílny pro lidi s hendikepem a duševním onemocněním, příležitostně dělám programy pro dětské skupiny.
Nakonec jsem vystudovala sociální obor na fakultě veřejných politik Slezské univerzity, arteterapii na Masarykově univerzitě v Brně a taneční pohybovou terapii na univerzitě Palackého v Olomouci. Započaté studium učitelství jsem nemohla dokončit, ale od dětství rozvíjený zájem o různé alternativní přístupy a speciální pedagogikujsem dál prohlubovala.
Vztah k umění a kreativitě se promítl do začínající terapeutické praxe, kde jsem využívala zejména expresivních metod (arteterapie, drama, muziko, taneční pohybová), v kterých jsem se systematicky vzdělávala. Několikrát jsem publikovala odborné texty a podílela jsem se na tvorbě pedagogických metodik s inovativními postupy v integraci znevýhodněných dětí.
Těší mě podporovat a rozvíjet talenty, být obklopena tvůrčím nadšením i se v tichosti nořit do vlastní tvorby. Ve vydávání se snoubí vše, co ke mně kdy nějak patřilo – umělecká práce a „pedagogika“ (vedení začínajících autorů), realizace sociálních myšlenek a charitativních sklonů, terapie,pestrá tvořivost, která si žádá uvolnění uzdy, i meditativní koncentrace o samotě, zkrátka „přesně“ takový „cirkus a klášter“ v jednom.
Co bych dělala, kdybych si mohla dělat, co chci? Psala i jinak tvořila, vychovávala a pomáhala, filozoficky hloubala i prakticky meditovala… I přes trvalá zdravotní omezení se přesně to naplňuje a nakladatelství je také pro zmíněné prostorem. Jsem za to vděčná a vždy mě potěší, když z tohoto prostoru jakýmkoli způsobem budete čerpat i Vy.