Umíte si představit, že se v jedné venkovské škole oficiálně zlobilo, a dokonce se na povel šířila zlobivá epidemie? Ale žádný strach, dokázali jsme ji zastavit a všichni vyšli bez újmy poučeni o možném nebezpečí. Realizovali jsme totiž zážitkový projekt k příběhu Zaklínadlo proti zlobení Anežky Šoubové plný dramatických her a tvořivých námětů. Přestože vládla vzrušená atmosféra, byli jsme svědky zázraku, že zaklínadlo funguje…
Jak může Zlobení ožít a jak se s ním můžeme kreativně vypořádat?
Děti skládaly příběh podle obrázků rozmístěných na podlaze (velké omalovánky z knížky ilustrované Danielem Součkem) s částmi děje, který je pobavil i vzbudil zvídavost. Měly rozlišit, kde se zlobí, kde je zlobení nejnebezpečnější a proč.
Za pohybu s šátkem jsme si představili jména zúčastněných žáčků, v druhém kole se zlobivou grimasou.
Imaginárně jsme odhrnuli oponu do Zlobivé říše a ocitli jsme se na zlobivém bále, kde jsme se šátky a později s Orffovými nástroji tančili na živelnou hudbu a živelnost námi i prostorem doslova hýbala.
Potom jsme šátek použili jako loutku. Pobavily nás proměny, například ze stydlivého šátečku, který se schovává, na veselý hopsavý…, fantazii se nekladly meze.
S šátkem, který představoval strašící Zlobení, jsme se ještě honili. Koho postava Zlobení chytila, předala mu šátek a tím se jiné dítě stalo Zlobením.
Ve hře na babu jsme pokračovali, ale ne jen tak obyčejnou. Honili jsme se v rolích. Vzhledem k tomu měla každá hra i jiné tempo, například při líné babě jsme se honili plazením, při kulhavé dopadávali na jednu nohu…
Měnili jsme výrazy od šklebivého po smutný aj. Baba mohla také vydávat svůj originální zvuk nebo poskakovat do rytmu bubínku. Vzrušené napětí stoupalo, a to byla stále jen předehra.
Kdo měl babu při zlobivé honičce, dělal něco „zlobivého“, (přičemž jsme dávali pozor na to, aby nikdo nikomu neubližoval, zlobení bylo myšleno spíš v rámci legrace, třeba vyplazování jazyka). Koho baba chytila, dělal to samé. V dalším kole se baba nepředávala na jednoho, ale všichni chycení zůstali „zlobiví“, až bylo potřeba sáhnout pro kouzelné zaklínadlo z naší knížky, které jsme říkali několikrát dokola, dokud nezaznělo jednohlasně a neuvedlo všechny do klidu. Byli jsme svědky jeho magické moci. Místo skotačivého vřískotu náhle zavládlo posvátné ticho.
Když jsme se nahonili až až, nechali jsme za sebe cupitat svou hodnou a zlobivou bačkorku. Nápady, kam která jde, jsme usměrnili diskusí o hranicích zlobení.
Zlobilo se a zlobilo na minimálně desatero způsobů (které s ještě dalšími najdete v knize), až propukla zlobivá epidemie a bylo potřeba si vytvořit imunitu. Za relaxační hudby ve trojicích vždy dvě děti postavily z šátků obrannou vrstvu kolem jednoho ležícího (děti mohly využít i jiného dostupného materiálu). Vytvořená hnízdečka potom sloužila k další hře jako úkryty před Zlobením.
Do hudebně dramatických a pohybových her se děti natolik vžily, že je spontánně opakovaly několikrát dokola, nadšení překřičelo hudbu a výtvarnou část projektu, která nabízí téma zpracovat ještě jiným (také interaktivním) způsobem, jsme proto vypustili. Aktivity se vyváženě střídaly, divočivé a skotačivé s klidnějšími a relaxačními.
Při závěrečné reflexi zážitků jsme děti vedli k pochopení, proč je dobré se naučit držet zlobení na uzdě a kdy je to obzvlášť důležité. Zkoušeli jsme rozlišit, kdy skotačení prostor dát můžeme, kdy „řádíme“, protože se potřebujeme uvolnit, dostat ze sebe nahromaděnou energii a kdy je zlobení nebezpečné, může někomu ublížit, sami si můžeme ublížit nebo je někdo smutný. Děti se snažily přijít na to, jak by šlo situace napravit nebo od začátku udělat jinak. Ve všech aktivitách ukázaly odvahu k vlastním kreativním nápadům a originálním řešením.
Nakonec jsme při rituálu s bubny odfukovali do vzduchu vzkaz pro Zlobení. Děti se shodly na tom, že té „nadpřirozené síle“ chtějí říct, aby je nechala být, a vnímaly, jak společná hra pomáhá zlobení ovládat.