Rozhovor s básnířkou Slávkou Jarou
V době největších křesťanských svátků se spolu s naší básnířkou zamýšlíme, jaký význam má toto vyznání dnes. Slávka Jará, která u nás vydala básnickou sbírku Kuchyně citů byla vychována jako katolička, ale v průběhu života její pojetí víry nabralo jiné směry. Touha přiblížit se něčemu, co nás převyšuje, i revolta proti náboženství proniká do jejích básní. Zeptali jsme se, jak vnímá křesťanství dnešníma očima, od čeho se vlastně odklonila a jaké hodnoty by naopak zachovala. Mají v současnosti smysl i pro nevěřící?
„Když zavzpomínám na své dětství, nazvala bych jej „domestikací“ skrze výchovu postavenou na církevních normách…“
Poznali jsme tě jako veselou, rozvernou ženu. Jak tvá povaha obstála v nastolených pravidlech?
Někdy až bujarou povahu jsem v sobě začala objevovat vlastně až v posledních letech, na katolické dítko se jaksi neslušela. Ale proč by vlastně náboženství mělo bránit radosti? S tímto paradoxem, potažmo upjatostí značné části katolíků (ale i jiných vyznání) bytostně nesouhlasím. Ostatně evangelium znamená radostná zvěst… I když nechci házet všechny do jednoho pytle, možná v jiných rodinách nebo ve vedlejších farnostech to bylo jinak, na mne však doléhala svázanost.
Jak jsi tehdy vnímala Boha a otázky s ním spojené?
Ten můj možná byl laskavý a milující, ale mě moc rád neměl. Neměla jsem svůj pokojíček, od jisté doby jsem neměla ani kamarády, rodinné výlety a oslavy se nekonaly. V kostele mě zajímaly příběhy z Bible a kázání. I když mnohé bylo pro mě nesrozumitelné nebo přímo nepřijatelné, dítě chce a potřebuje vidět ty dobré konce ba přímo triumf dobra. Ten mi ztělesnil Josef Egyptský – jinoch, který prodán bratry do otroctví, vypracoval se z cely smrti až k faraonovu trůnu… Já ale nebyla tak sebevědomá jako Josef. Byla jsem bezradná, bezmocná, naštvaná. „Dobrou výchovou“ byly můj hněv a touha po spravedlnosti zašpuntovány jako Džin do láhve (nemyslím alkohol)… Takže, podtrženo, sečteno, kdybych měla jedinou větou vyjádřit svůj dojem ze zasvěcování do božích věcí a do života vůbec, řekla bych toto: Špatně pochopená a špatně uchopená nauka. Anebo přijetí role oběti jako životního programu. Až mnohem později jsem našla odvahu postavit se ke všemu svobodněji. Ale potkala jsem i kněze, kteří kolem sebe shromáždili mládež a vytvořili partu. Díky za to. Dali mi na chvíli pocit, „patření někam“ mladému člověku tak potřebný nejen v době totality.
Jak se ti podařilo najít nový směr?
V mých devatenácti o mě projevil zájem první muž a od té doby na dlouhá léta blízký kamarád, který se hlásil k buddhismu, což mě velmi zasáhlo a moji mámu též – byla z tohoto faktu „na mrtvici“. Kostel jsem tehdy nepřestala navštěvovat. Ale už jsem tolik neskrývala své léta nastřádané pochybnosti. Hledala jsem odpovědi a „návody na život“ ve spoustě knih a „uždibovala“ drobky jejich zkušeností a moudrosti, které jsem byla sto „pobrat“. A volila jsem nekatolické autory.
Můžeš stručně charakterizovat své současné pojetí víry a chápání Boha?
Pro mě slovo „víra“ znamená potřebu smyslu a naplnění života, vědomí řádu, který nás prostupuje a přesahuje. Myslím, že Bůh je neosobní. Není ani spravedlivý ani nespravedlivý, prostě JE. Utrpení je porušení vesmírného řádu. Proč trpí takzvaně nevinní lidé, je velká otázka na jinou debatu snad s někým, kdo si myslí, že to ví… Dnes Boha nepotřebuji v kostele a nepřipadám si proto o to méně věřící, i maličkosti všedního dne mohou povznášet… A nebo jsem do kostela přestala chodit z pohodlnosti a vymlouvám se na zimomřivost (smích). Poslouchám bohoslužby v rádiu. Občas i vypínám uprostřed. Mám dojem a budu ráda, když ho někdo vyvrátí, že se osoby duchovní vyhýbají duchovním tématům a překrucují původní významy Slova.
Náboženství ti ve všem nevyhovovalo, co bys tedy změnila?
Bohoslužba by měla být setkáním s Bohem na místě posvátném v kruhu lidí vyznávajících stejné hodnoty. Nevodila bych malé děti na bohoslužby. Brzy je obrazy, sochy a pozlátka začnou nudit a pokud rodiče trvají na tom, aby už od malička děti „poznávaly Boha“, pak se mohou, (i když nutně nemusí), dočkat toho, že děti naopak Pána Boha ztratí (tak jako já a většina mých dětských kamarádek z kostela), budou chodit na mše z povinnosti a později v životě ze zvyku. Jistě nemusím dokonale znát Písmo na to, abych mohla dětem vyprávět o Ježíškovi, ale tam, kde chybí jasná odpověď, často přichází dogma, které, když přijmeme, budeme tak trochu jako okurky v láku – poněkud sterilní. A například k celibátu katolických kněží a k dalším otázkám do pranice se nechci vyjadřovat. Myslím, že by nemusel být, v tom už se církev míjí s dobou.
Jaké křesťanské hodnoty bys naopak zachovala? Myslíš, že mají smysl i pro nevěřící?
Desatero jako pravidla silničního provozu pro všechny – dodržování ze strachu je dobré, ze srdce v touze po chápání a naplňování vyššího řádu, který má smysl pro celou společnost, je lepší…
Jaký smysl má podle tebe křesťanství dnes?
Myslím, že křesťanství a církev nejsou jedno a totéž. Budeme-li diskutovat na téma rozvod, potraty, zločin a trest, zůstáváme u úsloví, co nechceš, aby ti druzí činili… Ale naším úkolem je jít dál. Nekalkulovat, co ještě můžu a co už je hřích. Máme vzít zodpovědnost nejen za své skutky, ale i za své myšlenky a emoce… A z původních křesťanských myšlenek vždy bude co brát. Evropa, a tedy i my, stojí na křesťanských základech, i když tu byly dříve jiné kultury. Pán, který mě kdysi učil angličtinu, tvrdil, že „ i když je ateista, nemůže nebýt Křesťan, protože se narodil v zemi s křesťanskou tradicí..“ Sama to chápu tak, že dokud lidé navštěvují chrámy a dokud se drží křesťanských tradic, byť to byly jen Vánoce v zimě a Velikonoce na jaře, má tu křesťanství místo a smysl. Církve mají „hlásat slovo Boží“, tedy usilovat o to, aby se „Ježíšek“ nestal jen krátkým momentem o Štědrém večeru a kříž u cesty připomínkou dávného justičního omylu. Ve světě, kde svoboda je pro nás synonymem volnosti pohybu a možnosti bořit všechna tabu, mě nikdo nepřesvědčí, že člověk bytostně netouží po „Věrném milování“, po vztazích stojících na důvěře, otevřenosti, vstřícnosti. Navracení se k původní ryzosti je oporou nepodléhající dobovým trendům. Co je Desatero Božích přikázání? Je to desítka omezení lidských práv a svobod, a nebo je to deset nabídek, které jsou příslibem, (ale ne zárukou), že s námi bude jednáno čestně a ohleduplně tím spíš, řídíme-li se úslovím, co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim….? V tomto ohledu Ježíš jistě nepřinesl nic nového, vycházel ze Starého zákona, ale On šel do krajnosti ve svém pojetí lásky, která, pevně věřím, nikdy nepřestane být inspirativní pro kohokoli.
Kdybys měla vybrat jedno z Ježíšových nadčasových poselství, které by to bylo?
MILUJ…!
Rozhovor vedla redaktorka Nakladatelství Dvojka Anežka Šoubová.